Je pět minut po dvanácté.

Je pět minut po dvanácté.

Automobilový průmysl: Paní Kreschová, lze Remuse nazvat lídrem světového trhu?
Angelika Kresch:Nerad o nás mluvím v superlativech. Jsme specializovaným hráčem a jak se říká, jsme v tomto směru světovým lídrem na trhu. Máme několik obchodních oblastí: Ve společnosti Remus je to poprodejní oblast a OEM podnikání v odvětví motocyklů. V Sebringu je jádrem OEM podnikání v sektoru osobních automobilů. V oblasti OEM se však zaměřujeme na segment high-end; mezi naše zákazníky patří Mercedes-Benz, Porsche, McLaren, Bentley, Aston Martin, Lamborghini.

Cesta tam rozhodně nebyla vždy jednoduchá.
Ne, vůbec ne. Na podzim roku 2008 nás tvrdě zasáhla světová hospodářská krize. Od pátku do pondělí – jeden víkend – naše objednávky klesly o 70 procent. Naše IT oddělení si nejprve myslelo, že jde o systémovou chybu, ale když jsme telefonicky kontaktovali naše zákazníky, bylo jasné, že se skutečně jedná o storna. To bylo naprosto nepředvídatelné a hrozilo, že bude existovat. Naštěstí jsme se dokázali probojovat touto depresí. Řekl jsem tehdy, že období rekonvalescence potrvá do roku 2014. Bohužel jsem měl téměř pravdu: teprve rok 2013 byl opět z poloviny dobrý, takže chvíli trvalo, než jsme tento velký kus spolkli a úplně ho strávili.

Remus letos slaví 25. výročí založení společnosti. Napadlo by vás v roce 1990, že budete tam, kde jste dnes?
Ne. Náš obchodní model byl jiný. Plánovali jsme s maximálně 80 zaměstnanci. Chtěli jsme mít malý, dobrý, rodinný podnik, kde každý zná každého. Tehdy jsem ještě dělal velký rámus: Nikdy nemějte trojciferný počet zaměstnanců. Ale za prvé to dopadne jinak a za druhé, než si myslíte.

V současné době zaměstnáváte kolem 640 lidí, jste významným hráčem v sektoru automobilových dodávek a úspěšným podnikatelem. Mnoho místních společností si stěžuje na Rakousko jako obchodní místo. Co se děje?
Od hospodářské krize v roce 2009 udělalo Rakousko spoustu špatných věcí, konkrétně tím, že „strčelo hlavu do písku“ a nechtělo nic měnit. Politika se vůbec nehýbe. Zaostáváme ve všech žebříčcích, stále více ztrácíme kontakt a stále nic neděláme. Když se podíváte, kolik známých průmyslových podniků stěhuje své výrobní závody z Rakouska, uvidíte, že je už pět minut po dvanácté. A pokud se pak nemzdové mzdové náklady sníží o 0,1 procenta (poznámka: tištěné vydání KFZ Wirtschaft 11/2015 říkalo „jedno procento“, ale správná odpověď je „0,1 procenta jako v rozhovoru zde), pak se nemohu ani usmívat. Mluvíme o sedmi nebo osmi eurech na zaměstnance. Jednotkové mzdové náklady, které jsou uváděny v Rakousku, nejsou mezinárodně utráceny. vybudovat továrnu Otevření v Bosně, abychom tam vyráběli díly náročné na práci Máme 95procentní podíl na exportu To nemá nic společného s maximalizací zisku, je prostě nutné být konkurenceschopný Byl bych rád zůstal celý v Rakousku, ale v mezinárodní konkurenci to prostě nejde.

V Bosně jsou lidé určitě rádi, když přijde společnost jako Remus…
Velmi odlišně jsou lidé vnímáni v Bosně, kde se politici snaží firmy přilákat. Přestože nejsou peníze na financování, dělají maximum na administrativní bázi a poskytují odpovídající pomoc. Je to jen jiný druh ocenění.

Jsou kvalitativní rozdíly mezi bosenskou a rakouskou produkcí?
Ne, rozhodně ne. Jak jsem řekl, v současné době v Bosně vyrábíme pouze díly náročné na práci. Zaměstnance v Bosně jsme velmi dobře vyškolili a jsou také velmi ochotní se učit. Máme tam velmi dobré kvalifikované pracovníky.

Je to jen selhání politiky, nebo je to do jisté míry také tím, že za ignorování lokality mohou migrující firmy?
Politici musí vytvořit rámcové podmínky. Pokud to již neplatí, jako podnikatel musíte nést důsledky. A pokud se naše jednotkové náklady práce od roku 2009 tak masivně zhoršily oproti Německu, tak to není chyba podnikatelů, ale spíše politiků. A už vím, že rakouské umístění nemůže konkurovat Asii. Ale když už nebudu moct držet krok s Německem, tak bouda shoří. A politici stále vstávají a říkají, že jsme mistři světa v exportu a že jsme tak skvělí, aniž by rozeznávali znamení doby. Nebo je politici prostě nechtějí uznat – nevím.

Dotkne se tato bída v budoucnu Rakousko jako obchodní místo? Možná je Rakušan už příliš plný?
Už jsme uprostřed toho. Míra nezaměstnanosti roste a roste. Ale to nevadí, vezměme si ještě pár dluhů, to je jedno. Někdo to zaplatí. Nebo ne. My Rakušané máme dost a vyučený Rakušan věří, že se o něj stát stejně postará. Pokud se věci vyvinou jinak, je překvapen. To není dobré pro společnost. Zároveň nám chybí kvalifikovaní pracovníci, jako jsou inženýři, mechatronici a svářeči.

Bylo za posledních 25 let v Rakousku obtížnější najít dobré kvalifikované pracovníky, nebo to byl problém už v 90. letech? Jak by se to dalo napravit?
To byl tenkrát taky problém. Situace se ale zhoršuje a svou roli hraje samozřejmě i demografický vývoj. V každém případě bych mohl okamžitě zaměstnat 50 lidí z marketingu a 100 účetních. V oblasti komerčních profesí a marketingu je nepřeberné množství lidí a měli bychom i dost nekvalifikovaných pracovníků. Kvalifikovaných techniků je ale skutečný nedostatek. Ze strany průmyslu ve Štýrsku, jehož jsem vedoucím divize, se snažíme získat více dívek do technických profesí. A to se nám částečně daří, ale podle mě stále ne dost. Na druhou stranu se snažíme také ptát absolventů AHS, zda by nechtěli po škole dělat výuční list, např. B. chtějí pracovat jako inženýr mechatroniky. Na jedné straně těží ze zkrácené doby vyučení a na druhé straně z vyšší učňovské odměny.

Jak je tato nabídka přijímána?
V tuto chvíli je to stále těžké, protože jsme teprve na začátku. Chodíme do škol a model prezentujeme, ale v současné době nemáme takto vyškolené kvalifikované specialisty. Jakmile první dokončí své vyučení a mohou tedy sloužit jako příklady dobré praxe, bude to jistě jednodušší, protože pak mládež promlouvá k mládeži. Takže musíme pokračovat v práci, dokud se koule opravdu nezačne válet.

Trénuje sám Remus také učně?
Ano, samozřejmě. Díky tomu si uvědomujeme, jak moc náš vzdělávací systém bohužel selhává. Před 25 lety jsme měli zkoušku pro naše učně, kterou jsme nyní museli přizpůsobit nižší úrovni, aby byla schůdná. Jinak bychom byli jen frustrovaní. Ale tehdy jsme si nekladli žádné super těžké otázky. Naše společnost musí a má usilovat o to, aby vzdělání bylo nejvyšším dobrem a nešetřilo se na něm. V mezinárodním srovnání stále více zaostáváme. Co s tím politici dělají? Nic. Spíme a koukáme.

A co další vzdělávání ve firmě?
Snažíme se nabízet možnosti dalšího vzdělávání. Pravděpodobně bude v budoucnu platit, že některé vysokoškolské vzdělávací kurzy pro zaměstnance budou muset být také finančně podporovány. Do jisté míry to již děláme s odpovídajícím závazkem zaměstnance vůči společnosti. To je samozřejmě možné pouze v případě, že na to má někdo časové prostředky. Lidé s rodinami tento čas hledají těžko, ale pro mladší zaměstnance je to jednodušší.

K tématu výzkumu a vývoje: V Remusu má oddělení výzkumu a vývoje stále sídlo v Rakousku, že?
Ano, pro nás emigrace v této oblasti není vůbec problém, ale je to problém obecně. Výzkum a vývoj je ve Štýrsku velmi důležitý a tvoří čtyři procenta HDP – velmi dobré číslo. Pro lokalitu je však problematické, pokud je výroba zajišťována externě. Jakmile toto zmizí, oddělení výzkumu a vývoje se také snáze odstěhuje, protože tyto dvě divize jsou úzce propojeny. Proto se velmi obávám, že budeme stále více ztrácet oddělení výzkumu a vývoje. A nebudeme moci žít tím, že se budeme navzájem stříhat.

Vraťme se k autu. Po takzvaném emisním skandálu se v německých médiích říká, že cenu zaplatí dodavatelé. Jak to vidíš?
Nás se to netýká, protože dodáváme sportovní výfukové systémy pro modely, kterých se to netýká. Obecně si nemyslím, že je možné tlačit ceny dodavatelů dál, protože určitě už extrémně tvrdě kalkulovali.

Klíčové slovo elektromobilita. Bude Remus i za 30 let vyrábět sportovní výfukové systémy?
Vyvinuli jsme zvukový systém pro elektromobily a těšíme se na další elektromobilitu. V současné době je počet elektromobilů stále skromný. Myslím, že za pět až deset let budeme také hodně prodávat elektromobily, ale benzinové a naftové motory v dohledné době ze světových silnic nezmizí, protože to z čistě logistického hlediska není možné. Za deset nebo 15 let bude koexistence, ale jak nám říkají naši zákazníci, benzinový motor nezmizí. Přesto nadále pracujeme na vhodných zvukových systémech, ale ne s nejvyšší prioritou.

Studie ukazují, že zájem mladých lidí o auta je stále menší. Je vůbec možné prodat sportovní výfuk této klientele?
No, od devadesátých let se to změnilo, to je celkem jasné, ale taky záleží na cílové skupině. Zejména v motocyklovém sektoru jsou také lidé středního věku, kteří si nyní kupují motocykly a vylepšují je veškerým dostupným příslušenstvím, protože si je v mládí nemohli dovolit. A nároky na sportovní výfuk se od 80. a 90. let změnily. A čím přísnější zákony, tedy čím tišší vozidla musí být, tím více koncový spotřebitel myslí na to, aby něco slyšel. Vozidlo bude vždy spojeno se zvukem. To je pro nás dobré. Počet prodaných vozidel mladým lidem samozřejmě klesl, naprostá pravda. Procentuálně se ale v naší cílové skupině nic nezměnilo. Celkový počet ve střední Evropě se snížil. Proto se naše poprodejní zaměření zaměřuje především na USA a Asii.

Jak se tam Remus dostane?
Velmi dobré. Zejména v Číně. Tyto trhy ani neznají naše evropské předpisy. Nechtějí jen zvuk, chtějí zvuk plus. Oba trhy jsou pro nás velmi dobré.

Motocyklový trh je velmi konkurenční, existuje mnoho dodavatelů výfukových systémů. Zdá se, že co se týče automobilů, je toho k dispozici stále více, zejména v cenově dostupném segmentu. Jaká je zde Remusova strategie?
Nabízíme velmi vysokou kvalitu za velmi dobrou cenu a od té se nehneme. Nevyrábíme levnou kolejnici. To by nebylo dobré pro značku a nebylo by to v souladu s naším obchodním modelem.

Může Remus v budoucnu ještě dále růst?
Ano, určitě. Máme spoustu velmi dobrých příležitostí k expanzi a budeme je postupně řešit.

Na závěr bych se vás rád zeptal, jak si představujete skupinu Remus Sebring za 20 nebo 30 let. Kdo pak bude firmu řídit? Jejich děti? Bude pro vás těžké se vzdát?
Děti jsou ve firmě již dlouho a odvádějí velmi dobrou práci. Nečekal jsem, že to bude tak hladké. S manželem to předáváme kus po kuse a až přijde čas, půjdeme do důchodu. Ale není v tom žádná melancholie; spíše dominuje velká radost, že se dětem tak daří. Pravděpodobně to funguje tak dobře, protože na jedné straně má každý svou vlastní oblast odpovědnosti a nedochází k překrývání a na druhé straně nejsme pod tlakem, a proto tento proces může proběhnout hladce.